Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stařena

V temnotě je něco, co na nás ženy čeká, co nám dává život. Bez zimního klidu by žádné semeno nerostlo. Před narozením je dlouhá, těhotenská pauza, nošení idejí, budování tvarů. Pociťování bolesti, výkřiky nejtemnějších hodin, bude li tomu kdy konec, jsou jenom tenkým vláskem svítání. Temnota je zemí přízraků, ale také místem, kde život začíná, místem s nevýslovným bohatstvím, záhadami. Protože bez Hekatiny pochodně nebo Persefoniny potřeby dát útěchu duším mrtvých je tu nevyváženost, příliš mnoho světla. Příliš sladkého, bezkrevného.

 

Půl žila životů

chodíc do temnoty

Snoubí se s Múzou

která se stává

Gorgoninou hlavou

Snoubí se s ní

 

Potřebujeme  rozhovory s mrtvými. Hekaté divokých věcí nás vede dolů do hrůzy, dolů do života. Tříhlavá, přejídající se panna noci, opatrovnice klíčů (panna?) podsvětí, s očima Gorgony, hrozná, temná.

 

Havrani, vrány, hadi, pavouci, netopýři a všechny druhy brouků se plazí a krouží kolem stařeny. Noční můry, koně řídí Stařena, bohyně smrti, když se vrhá dolů a sbírá duše, aby je vzala do země mrtvých. Barbara Walkerová popisuje indiánku Dakini, o které se předpokládalo, že si vezme poslední nádech zemřelého do sebe s "polibkem  klidu". I další psychopompy (šamanské rituální figury) předkřesťanské tradice, Slované, teutonské valkýry a keltský Morrigan měli sílu znovuzrodit mrtvé duše tím, že je vsáli do sebe s posledním polibkem a že smrt v jejich pažích mohla být extatická. Stařena byla sladkým polibkem smrti, okouzlující duší vzduchu, létajícím hadem, kastrující čarodějnicí hltající mužské genitálie, pila krev, tkala rubáše, putovala bludišti mrtvých. Šamanka prochází volně ze světa živých do světa mrtvých, klouzajíc dolů na světový pól, strom života, létajíc jako vrána nebo jako drak, naučila se tajemství smrti a znovuzrození, léčení a pracovala ve světě nahoře s nemocnými a umírajícími.

 

Ale byla také kmenovou pokladnicí moudrosti, tradice a legendy, tkadlenou snů, ženou divokých moří, udržovatelkou posvátných ohňů a míchala obsah velkého kotle, lodě života. Běhala s vlky, vyhledávajíc kouty, byla bohyní trpkosti a hořkosti, matkou ničící hnízda, která měla zlověstné oko bodajícího rozsudku. Tato starověká milovnice umění, která opustila věci světa, dětství a rodiny a odebrala se do kopců a lesů, žila ve stínech, štěkajíc na měsíc. Hekaté divokých věcí, královna noci, sladká paní všeho, čemu se daří v sametových nocích. Pijačka krve, opatrovatelka mrtvých, vybuchující a chaotická síla, která pravidelně ničí staré, aby nový život  mohl růst. Spirituální prořezávač a hlídač času.

 

Někteří ji nazývají obyvatelkou prahu, čtenářkou magických znaků, přadlenou osudu. Stařeny, které se pevně spojily a které seděly u gilotin, když zkažení aristokraté ztráceli své hlavy během Francouzské revoluce, byly paní Hekaty, stařeny podobné té, která jí maso, se svými velkými bublajícími kotli krve a mléka, smrti a života. Její byl ten velký koloběh, končící tak, aby mohl znovu začít, začít tak, aby mohl skončit.  Uvědomujte si to za letního slunovratu, kdy noc se přitahuje blíže a smrt není nikdy daleko, a za nejtemnější zimní chvíle, kdy teplé větry léta lákají. Hrůza z toho, že to nejkrásnější, nejvznešenější se převrací ve svůj zrcadlový obraz, obklopený bahnem, běsnící fúrie s hady ve vlasech plivající jed, s pláštěm z netopýrů, žab a mloků, kteří za ní skáčou, hady a ještěrky na jejich pažích, přízrak, matka noci, když brnění statečného rytíře ztratí lesk a smělá slova a skutky nepřinesou žádný výsledek. Čí tvář vidí bojovníci ve chvíli smrti? Stařenu, vždy Stařenu, poskytující pohodlí, útěchu nebo sladké uvolnění od strachu a bolesti.

 

Lilith, která byla objevena v Sumeru, v Babylónu, Asýrii, Kanaánu, Persii a v arabské, tetuonské a hebrejské mytologii, byla známa jako Upíří paní, konec všeho lidstva, vřískající sova, had, pes. "Lilith je neovladatelná, pozemská stránka ženského pohlaví...Je tu pulsující, bušící, první, němý stav bytí. Vybírá si zpustošenou divočinu a společnost démonů, spíše než aby byla podřízená nebo ležela pod Adamem."

 

Divoké kočky se tam setkají s hyenami,

Satyrové budou volat jeden na druhého,

Lilith bude ležet

A najde své místo odpočinku (Izaiáš 34:14)

 

Toulající se divočinou, plazící se, kvílející, vydávající zvířecí zvuky....spojena s Bohyní ve svých orgiastických rituálech, vedoucích k úplnému okraji, bušící, pulsující, maso trhající, plná sexuální nevázanosti. Je cizí ženou, med prý plyne z jejích úst, skrze tajemno jejích ozdob (nemá ruce a nohy, byly jí uříznuty Bohem za svedení Evy), pohlavně se stýká s muži, kteří spí sami. Také se potlouká kolem koutů, jako opovrženíhodná děvka a ujímá se svého místa, aby sváděla syny mužů.

 

Eva je život, vyživující strana této neovladatelné ženy, zatímco Lilith je její opak rozdávající smrt....Lilith ovládá rovnodennosti a slunovraty. Stejně jako síly Hekatiny jsou i její síly největší v neovladatelných chvílích života ženy, v pubertě, při každé menstruaci, na začátku a na konci těhotenství, v mateřství a přechodu.

 

Patriarchové si představovali válku mezi Evou a Lilith, Eva možná našla uspokojení svých potřeb v partnerském vztahu, Lilith ne. Lilith je navždy bezdětná a bez lásky, volně se pohybující a toulající se divokými a větrnými místy, zatímco Eva je v bezpečí doma. Vzájemně na sebe žárlí, ale nejsou soupeřky. Dospělé ženy vidí potřebu obou tváří měsíce, rozštípnutého kořene.

 

Je čas, kdy nejste otrokyní, pamatujte si to. Chodíte samy, plné smíchu, koupete se s nahým břichem. Říkáte, že jste ztratily všechny vzpomínky, ale vzpomínejte...říkáte, že neexistují slova, aby to popsala, říkáte, že to neexistuje. Ale vzpomínejte. Vyviňte úsilí vzpomenout si. Nebo, když se to nedaří, vynalézejte.

 

 

Elisabeth Brooke, Kniha stínů, překlad Iva Černá, OLDAG 1998